Sedím na okně
Přečtěte si - dle mého názoru - skvělý text od pisatelky, která chce žel zůstat v anonymitě. Děkujeme Sedím na okně ve druhém patře starého avšak bohatě zdobeného domu. Venku soumrak postoupil zase o kousek blíž ke mně a já se mezitím kochám odstíny modré. Odněkud z daleka dopadají na zem drobné, křišťálově lesklé kapky. Stejně je nevnímám. Myšlenkami jsem zase někde jinde a vesmír mi připadá tak malinký. Vždyť myšlenka může svým rozsahem celkem obstojně konkurovat velikosti galaxií, hvězd, souhvězdí. Avšak, proč se zabýváme vesmírem, když o naší planetě nevíme skoro nic? Může za to jedna z nejhloupějších ale i nejčastějších vlastností - nuda? Jsou snad lidé unaveni stále tou stejnou zemí, která se vzhledem k délce jejich života mění moc pomalu? To si nejspíš každý musí ujasnit sám. Mě dokáže uchvátit už jen ten déšť, když jsem se na něj konečně soustředila. Vědecky je déšť s přehledem popsaný a vysvětlený, ale mě se více líbí popsat ho básnicky. Protože ten jemný závoj tajemna, ovíjející všechno kolem nás, je v něčem kouzelný. Vzniká déšť kondenzací vodních par, nebo odrážením naší nálady? Je to asi hloupost, zároveň však si užívám fantazie. Kdo vymyslel fantazii, byl geniální. Nikdo to nebyl, v tom to je. Každý má nějakou vlastní, specifickou souhru mysli se světem, světa s myslí. Možná proto je každý z nás jedinečný. Déšť skončil a zanechal po sobě nesnesitelný pocit ticha a prázdnoty. Už neslyším tu sladkou melodii padajících střípků, slyším jen zvuk vody tekoucí s okapů. Venku je zima a nesnesitelnost náhlého ticha bývá někdy až překvapující. Člověk chce někdy být sám, ale déšť mu nevadí. Když se vytratí i ta hořkosladká vzpomínka na déšť, člověk se teprve teď cítí sám. A nebývá to hezký pocit. Avšak všechno zlé je k něčemu dobré. Po chvíli strpení vysvitne slunce, ta zlatá masa, před kterou nic neunikne. A pak, jako dohra všech událostí, přichází duha. Barvy - další dech beroucí věc. Škála odstínů tvořící oblouk, kterým se možná kdysi inspirovali Etruskové. Až bude pršet, zkuste se na chvíli zastavit, nechat stékat kapky po vašich vlasech, kabátech, deštnících… a zkuste se zamyslet. Jak je někdy ten život prostý, to jen lidstvo si ho dělá složitý.
