Jak princ zachraňoval princeznu
Již dlouho jsme si tu nic nepřečetli... Koukněte! Podle mne originální a poutavý příběh.
JAK PRINC ZACHRAŇOVAL PRINCEZNU
Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami, leželo jedno království. Jelikož to bylo pěkný kus cesty, mnoho návštěv v tom království neměli. Jak to tak bývá, celé království řídil král. K tomu samozřejmě potřeboval pořádný volant, jelikož řídit celé království není žádná hračka. A tak tam seděl v největší zámecké komnatě s obrovským volantem a měl práce až nad hlavu. Ta se mu tak hromadila, že za chvíli už se ani do komnaty nevešla a vypadávala z oken zámku. Obyvatelé království byli samí dobří lidé a nechtěli nechat krále ve štychu, takže pokaždé, když procházeli pod okny zámku, sebrali kus té práce, co tam tak ležel, a spěchali s ním dál. To se ví, každý měl hned plné ruce práce. Jediný, kdo si s tím nedělal těžkou hlavu, byl princ. Celé dny měl nohy nahoru. A když ho začaly bolet, lítal po všech čertech. Samozřejmě, že králi se to nezdálo - princ, a takhle se kmotříčkuje s těmi rohatými potvorami. Radši by byl, kdyby mu princ podal pomocnou ruku. Ten měl však obě ruce levé, a tak z toho co nevidět sešlo. Tak to šlo dál a dál, až toho král začal mít plné zuby. Nebyla to příjemná záležitost, tudíž na chvíli předal otěže princi a odskočil si k zubaři. Jenže to neměl dělat. Zatímco milý pantáta král skákal k zubaři, princ se s radostí chopil otěží a udělal si z toho na zámku Velkou pardubickou. Když se král vrátil, na zámku bylo Boží dopuštění! Tu byl Velký vodní příkop, tam zase Zahrádky a o kousek dál Taxisův příkop. To byla poslední kapka pro nebožáka pana krále. Služebný mu ji přinesl na stříbrném podnose a král na ni vhrl zuřivý pohled. Hod to byl pěkný, ale ničemu to nepomohlo a v tu ránu byl oheň na střeše. Nikdo o tom tenkrát moc nechtěl mluvit, ale všichni věděli, že král přikázal princi, ať si sbalí svých pět švestek a nevrací se, dokud jako pořádný princ nezachrání nějakou tu princeznu a ať ji kouká přivést na zámek. Do té doby ať se neopovažuje k zámku ani přiblížit. Princ vycítil, že jde do tuhého, spěchal tedy do svého pokoje, do kufru si hodil pořádně teplý kožešinový kabát, pět švestek a pelášil do stáje. Tam skočil na nejbližšího koně a ujížděl ze zámku pryč. Ještě naposledy se v zatáčce ohlédl přes rameno. Zámecká střecha byla v jednom ohni, ale všichni kolem toho chodili po špičkách.
Princ ujel kousek cesty, ale jelikož to byl povaleč a lenoch a byl zvyklý, že mu jídlo samo létalo do pusy, hned dostal hlad jako vlk. Unaveně se svalil ze svého věrného oře do trávy, snědl jednu švestku, druhou švestku, třetí, čtvrtou a nakonec jich měl v sobě všech pět. Na chvíli ho zahryzalo svědomí, že nebude teď mít nic k jídlu, ale jelikož to jeho svědomí bylo ještě celé takové maličké a nedomrlé, zoubky mu skoro vidět nebyly, pomalu si toho princ ani nevšiml. Jak tam tak seděl a chytal lelky, což byla náramná zábava, jelikož to byly tvorečkové malí a hbití a pořád běhali sem a tam, najednou, co nevidí! Po pěšince kluše kůň s jezdcem v sedle. „Kampak jedeš, člověče?“ tázal se princ. „Ále, nesu zprávu,“ odpověděl člověk. A opravdu, jednu ruku měl nataženou a v ní mu seděla zpráva. Chudák, byla celá skleslá a nešťastná. „Poslyš, ta tvoje zpráva nevypadá zrovna nejlépe,“ pravil princ a přistoupil blíže k poslovi, aby si zprávu prohlédl zblízka. Ta na něho upřela velké uplakané oči a spustila: „Princezna ze sousedního království je takové hodné a pěkné děvče! Jenže, teď si na ni, na chudinku, brousí zuby sedmihlavá saň! A jestli se nenajde nějaký princ, co má pro strach uděláno, slupne ji drak jako malinu!“ Princ chvíli stál a ozubená kolečka v jeho hlavě se otáčela ostošest. Vyhnali mě z domu, že prý mám spasit princeznu v nesnázích a pak, že se budu moct vrátit. Čím dřív tím líp, aspoň mi pak dají pokoj. Doufám, že bude alespoň pěkný, s výhledem do zahrady… Princ dopřemýšlel, ozubená kola se zastavila a on pravil: „ Tak já bych tedy tu vaši krasotinku zachránil!“ Jen to dořekl, posel ho popadl, posadil na koně a v cuku letu se vydali směrem k doupěti sedmihlavé saně. Posel si samozřejmě v duchu gratuloval, jak pěkně mu to hledání šlo od ruky a hned dumal, jak by mohl slíznout smetanu.
Čas rychle utekl a chudák princ s poslem ho dlouho nemohli dohonit. Ale jak se tak honili za tím časem, cesta je dovedla přímo před dračí sluj. Ubohý posel, jakmile spatřil dračí doupě, ztratil hlavu. Bleskurychle seskočil z koně a utíkal ji hledat. Princ si pomyslel, jak z toho zachraňování posel krásně vybruslil a ze sedla posla pozoroval, jak si nasazuje nové brusle a bruslí za ztracenou hlavou. Tu se zpoza keře vynořila klíčová otázka. Přistoupila k princi a ptá se: „Přeji dobrý den, chtěla bych se jenom zeptat, jak teď, milý princi, hodláte pokořit sedmihlavou saň?“ Načež ani nepočkala na odpověď a znovu zmizela. Princi to ale vrtalo hlavou, za chvíli už v ní měl pořádnou díru skrz naskrz, ale nakonec pravil: „Co bych to byl za prince, abych v tom neuměl plavat?“ Načež seskočil z koně, natáhl si plavecké brýle a odhodlaně doplaval kraula před dračí sluj. Kolem temného otvoru se povalovali okousané kosti a zevnitř se linul odpudivý zápach. Princi vstávaly vlasy hrůzou, poznal, že jde do tuhého. Najednou si vzpomněl na svůj kabát schovaný v kufru a rychle si ho oblékl. Myslel si, že teď už bude všechno v suchu, a tak se rozhodl, že si na tu potvoru uvnitř posvítí. Vytáhl baterku a nasměroval proud světla do temných hlubin jeskyně. V tu ránu se ozval strašlivý řev, země se otřásla a ze sluje vylezla sedmihlavá saň. Princ tasil zbraň a za zuřivého bojového pokřiku zaútočil. Nastaly mu horké chvilky, to se ví, že saň byla ve svém živlu a pořádně mu zatápěla. Tomu se však podařilo zachovat chladnou hlavu, takže mu naštěstí v té výhni neshořela. Sekal kolem sebe svým mečem Drakobijcem hlava nehlava. Ani pořádně nevěděl, jak se to přihodilo, ale za chvíli byla saň o čtyři hlavy kratší. Rozhodla se tedy, že dá své zbylé tři hlavy dohromady a vymyslí záchranný plán. Princ vycítil, že přišla jeho šance. Ta se opravdu zjevila opodál v houští a nadšeně prince povzbuzovala. Přiskočil k sani, která měla hlavinky zrovinka tak pěkně u sebe, udělal na nich pořádný uzel a pěkně s nimi zatočil. A to byl pro saň konec, svalila se na zem a vypustila duši, která, místo toho aby stoupala k nebi, se pod tíhou všech svých hříchů odporoučela k bráně pekelné. Princ se zaradoval, bylo vyhráno! Když se otočil, spatřil na cestě královský průvod s králem a princeznou v čele. Posel totiž při bruslení za ztracenou hlavou dobruslil až do zámku, kde králi sdělil stav celé situace a ten se rozhodl, že se musí vydat za princem. A tak se stalo, že král s princeznou a celým dvořanstvem byli svědky toho, jak princ skolil sedmihlavou saň. Princi samozřejmě hned narostl hřebínek a dmul se pýchou, jak krásně saň zneškodnil. Museli přispěchat dva sluhové a prince přidržet, aby jim neodletěl pryč. Král princi poděkoval a přislíbil mu ruku jeho dcery. Princi se to moc nezdálo, přeci jen si s tím zabíjením dal tolik práce a teď, že dostane jen ruku? Na nic nečekal a okamžitě vyjádřil svůj nesouhlas. Král se zadumal, pohlédl na prince, na princeznu, znovu na prince, pak zase na princeznu. Když viděl, že princezna na princi může oči nechat, rozhodl se, že mu jí tedy dá celou. K čemu by mu vlastně byla princezna bez ruky a bez očí? Jakmile princezna uslyšela, že dostane za manžela takového fešáka, samým blahem se rozpustila. Princ se zachmuřil, podíval se na loužičku, co zbyla po princezně a zklamaně si povzdechl. Princeznu zachránil, konečně se mohl vrátit domů a teď nic. A chybělo tak málo!
Jitka Smolíková
