Kdo jsem?
Pěkný text od Adély Lněničkové, který svoji poetikou volně navazuje na text Jitky Smolíkové - Ticho. (Adélu po přečtení Jitčina textu napadlo vytvořit v rámci Viděti MYŠ podobných hádanek více a vypustit je do světa!) Uhádnete? ----------------- KDO JSEM? Jsem silná, jsem slabá. Jsem intenzivní a někdy proměnná. Občas se kolem tebe protočím a nenechám tě nepolíbeného. Pod mým dechem povoluješ, tají tvé ledové zábrany a ty máš pocit, že se rozléváš a štěpíš na tisíce malých krystalků, které se někde v dáli . . jednou. . třeba zase spojí. Svým masivem se ti rozliji po těle jako láva, zacítíš mě i v nervu špičky svého nejdelšího prstu. V těle ti zraji, jako rajské jablko se začervenám, tvé líce chytí nákazu a zbarví se do něžně rumělkové, jež žhne, pálí a. . hoří. Hoří. Hoří mi tvář, ruce i ramena tebe to spaluje a líce do ruda ti maluje. Jako meluzína kolem tebe protančím a svůj hedvábný šat, který ti na hlavu sedne jako svatební závoj, nechám vlát v harmonii větru, v tónech pějících slavíků. Jakkoli se tě dotknu, zavadím-li o tebe jen bříškem svého prstu, rázem se stáváš mým, na chvíli omámeným. Tep pulzujíc po celém těle mění potůčky krve v rozvodněnou řeku, v rozbouřený oceán zpívající tisíce barvami. Vlna za vlnou přináší do tvých lící více barvy, odstín rumělkové je okořeněn špetkou chili a slévá se do kotle rudé. Syté. Barvy. Barvy rozmačkaných borůvek na tvém bledém těle. Někdy mě necháš odejít předčasně, někdy však sama uznám, že nezvaný host by se v domě přespříliš zdržovat neměl. Opouštím tě. Na něžnou tvář nasazuji víčko a několikrát s ním otočím. Ujišťuji se, že by pod zátkou neproniklo ani jediné zrnko z písečné bouře, . . zabírám za kliku. Přijdu brzy. Přijdu, až to budeš zase nejméně čekat. KDO JSEM?
