Jak se baví dnešní mládež pohledem prarodičů
Já s manželkou máme vnuka a vnučku. Elišce je jedenáct let. Je velmi nadaná, každý den trénuje na flétnu a jednou týdně chodí do „zušky“ na kreslení. Vnuk Marek je pravý opak. Je o čtyři roky starší než Eliška a má dcera si s ním neví rady. Dívám se na zprávy. Zrovna tam běží reportáž o švédských studentech, kteří spáchali výtržnictví v pražském hotelu, ve kterém byli ubytováni. Říkám si: „To sou ty samý, jak tam loni chlastali a porvali se s personálem“. V tom mi zvoní mobil. „Ahoj, Lenko,“ zdravím svou dceru. „Ahoj, tati! Nechtěli byste k nám v sobotu přijet? Dlouho ste u nás nebyli,“ odpovídá dcera. „Nó, eee,“ honem vzpomínám, jestli máme čas. „Rádi přijedeme, děkuju.“ Vzápětí se Lenka rozpovídala o tom, jak se Marek neučí a od rána do noci sedí u počítače místo toho, aby se učil na přijímací zkoušky. Je sobota a já s ženou zvoníme „u mladých“. Vítá nás dcera s manželem a Eliška. Hned po přivítání dostáváme kávu a bábovku. Ptám se dcery: „Kde máš Marka?“ „Je v pokoji a hraje hry,“ odpovídá. Jdu za ním, on sedí zády ke dveřím. Hlasitě ho zdravím, protože vidím, že má sluchátka. Nic. Když nereaguje ani po druhém oslovení, sundávám mu sluchátka. On se ani neotočí a začne nadávat. Přes rameno vidím, že je to nějaká střílečka. Dosud jsem pro takové hry nenašel pochopení. „Tohle za nás nebylo,“ říkám si v duchu. On zatím zběsile kliká. „Vrať mi ty sluchátka,“ rozkřikl se. Když na něho promlouvám, udiveně se otáčí a blekotá: „To už ste tady?“ „Jo…,“ stoupla mi krev do hlavy a krk mi vyschl, ale ovládám se a pokračuji. „Nepůjdeš pozdravit babičku?“ Ještě se ho vyptávám, jak se mu daří ve škole, kterou střední školu si vybral a jestli by se náhodou neměl učit na přijímací zkoušky. On mi tupým a zamyšleným pohledem zírá na nohy. Školní rok se chýlí ke konci, a tak telefonuji Lence. Zjišťuji, že Marek se na střední školu nedostal. Je mi to hrozně líto. Ptám se sám sebe: Co z toho kluka bude? Babička je od té chvíle, kdy jsem jí to řekl, stále smutná. Přemýšlím o tom všem, kladu si za vinu, že jsem dceru špatně vychoval. Ale blbost, Elišku dokázala vychovat dobře. To bude v genech, Marek. Říkám si, že jsem se možná měl Markovi trochu věnovat a od této chvíle si slibuji, že ho budu více navštěvovat a snažit se mu pomoci. Vím, že mladí většinou nevědí, co je to život, ale věřím, že mladí jsou tak silní, aby toho ještě hodně změnili. Štěstí, že ta Eliška je tak hodná a talentovaná.
Martin Kujínek, 5. března 2015
