Do srdce temnoty

Do srdce temnoty

Jsem v hlubokém lese, tam, kde lišky dávají dobrou noc. Přicházím k letité, rezaté, pavouky opředené závoře. Tu cestu, která za ní pokračuje, mám rád, ale zároveň mě trochu děsí. Zub času je k ní mírný, protože za ta léta, která tu osamoceně leží, se na ní objevilo jen pár vrásek. Když se shýbnu, vidím, že v nich kvetou sedmikrásky a plazí se tam lišejníky. Asfaltová cesta je lemována obrubníky a řadou šedivých, betonových patníků. Po bližším prozkoumání zjišťuji, že kdysi je propojovalo ocelové lano, po němž dnes není ani památky. Každý z nich má své číslo tak jako vězni před lety v koncentračních táborech. Občas se podél cesty objeví opěrná, kamenná zeď zapuštěná do svažitého terénu, která brání hladové erozi v hryzání strmých příkopů. Celou cestu mě obklopuje úchvatná příroda. Je krásná za každého počasí. Poblíž se vine údolíčko obložené mechovými polštáři. Jsou tak načechrané, že se cítím jako bych chodil v peřinách. Bojím se, abych se nepropadl do podmáčeného podloží. Chvíli se zaposlouchám a ihned slyším zurčení třpytivé bystřinky, datlovo vyťukávání morseovy abecedy a odpadávání lupínků smrkové kůry při hbitém šplhání dvou ryšavých veverek. Na prosvětleném paloučku pozoruji srnčí rodinku, jak si pochutnává na šťavnatých borůvkách. Nechci je rušit, a proto se vracím na silnici. Cítím na lýtkách šimrání vysokých stébel trávy. Ach, jak je krásné být o samotě na tak kouzelném, lidmi zapomenutém místě. Slunko se pomalu dotýká západního obzoru. Oranžové kmeny borovic vypadají, jako kdyby hořely. Je cítit vůně smolných šišek. Na západě se sbíhají rudé červánky, aby se rozloučily se zlatým kotoučem. Zkroucené větve mohutných smrků vrhají strašidelné stíny, které ve mně vyvolávají pocit sklíčenosti. Vzpomínám si, že této silnici se říká Hitlerova cesta. Měl tudy projet přes hranice, ale nikdy k tomu naštěstí nedošlo. Noc se rychle hlásí o slovo. Šero mi odvahy nepřidává, co kdyby se mi něco stalo. Kvapným krokem mířím k domovu, občas klopýtnu o pokřivený kořen, který cestu pohlcuje do minulosti. Doma usedám k lahodnému čaji a cítím, že jsem si procházkou vyčistil mysl. Přemítám o tom, jak je to místo přitažlivé a zároveň dokáže být hrůzostrašné.

Martin Kujínek, 28. 2. 2015