Staré fotografie

Něco mě na nich fascinuje. Jejich vybledlá barva, vůně. Lidé a místa na nich, které už třeba neexistují. Staré přátelství, lásky, křivdy a nenávisti. Které už také neexistují. Lidé, bez kterých bych tu nebyla, ale vlastně jsem je nikdy neviděla a neznala. Okamžiky jejich života, svátky a narozeniny, momentky z dovolených. Úplně cizí lidé náhodně zachycení na ulici, kteří jsou však stejnými cizinci jako ti, kterým říkám má rodina. Místa na starých fotografiích dostávají jakýsi nový, tajuplný nádech. Náhodný moment zachycený ve zlomku sekundy se po desetiletích stává mysteriózním. Naše prsty opatrně, s úctou svírají staré fotografie a oči je dychtivě jednu po druhé hltají.

Opravdu zvláštním zážitkem je však starou fotografii kreslit, malovat. Místo, které už neexistuje, se přenášením na papír stává něčím osobním. Musíte ho opatrně uchopit a s ještě větší opatrností opět položit na papír. Do pokládaného okamžiku však vkládáte i něco ze sebe, tak jak je to u všech obrazů. Získává jakousi druhou duši, kterou jí dáte vy. Získává příběh. Začnete nad ním totiž přemýšlet. Kde to bylo? Kdy? Jací lidé tam žili, chodili kolem? Jaký byl jejich život a proč už to místo teď neexistuje? Jaké příběhy se tam odehrály? Příběhy, které pohřbila minulost, protože nebyly ničím „výjimečné“. Ale ony byly. Byly to něčí životy, prožité životy, nyní pokryté vrstvou prachu.

A vy si to všechno představujete. Všechny ty místa a lidi a příběhy. Vynořují se ze stínů a pozorují vás, zatímco se snažíte něco z jejich podstaty zachytit na kus papíru.

Jitka Smolíková